Evoluční historie průmyslu eptfe

Vývoj průmyslu epoxidů je fascinující příběh, který se v průběhu času vyvinul a vytvořil odvětví s revolučními aplikacemi. Historie epoxidů začíná v roce 1884, kdy chemik Alfred Einhorn syntetizoval novou sloučeninu z ethylenu a formaldehydu. Tato sloučenina byla nazvána „epoxid“, který se nakonec stal známým jako epoxid kombinací s polyolem nebo estery. Ačkoli toto původní složení mělo mnoho praktických aplikací, jeho použití zůstalo omezené kvůli jeho vysokým nákladům a nedostatku dostupných surovin. Ve 40. letech 20. století několik výzkumníků pracovalo na vylepšení původních složení epoxidů, včetně Američana Richarda Condona, který objevil, jak je učinit odolnějšími pomocí polyolů odvozených z ropných produktů, jako je cyklohexanoxid a fenolnovolaková pryskyřice. Zároveň britští vědci začali experimentovat s různými vytvrzovacími činidly, jako jsou aminy a kyseliny, což vedlo k vylepšenému produktu, který by mohl být použit k laminování povrchů, jako je překližka, čímž by se stal pevnějším než dříve, a tím vydláždil cestu pro moderní techniky výroby kompozitních materiálů. Během druhé světové války dramaticky vzrostlo vojenské využití epoxidů, což vedlo dodavatele k vývoji jedinečných vlastností, jako je tepelná odolnost, flexibilita při nízkých teplotách, chemická odolnost atd., což jim umožnilo splnit specifické požadavky potřebné při výrobě leteckých dílů. Vývoj této technologie poté pokračoval až do 50. let 20. století, kdy došlo k pokroku jak v metodách výroby syntetických pryskyřic, tak i v metodách společné výroby směsí přírodního a syntetického kaučuku v kombinaci s plnivy, jako je azbest, čímž vzniklo to, co dnes známe jako „plněné elastomery“ nebo plasty vyztužené pryží (FRP). Počátkem 60. let 20. století byly různé procesy natolik zdokonaleny, že bylo možné zavést systémy hromadné výroby v průmyslové kvalitě, což vedlo k dalšímu vývoji směrem k přidávání barev a dalších přísad, což vedlo ke vzniku moderních vysoce výkonných modifikovaných epoxidů používaných v mnoha odvětvích, od stavebnictví a strojírenství přes automobilový design až po nedávné období, kdy polovodičová řešení pro balení využívala složité formulace vyžadující přesné schopnosti práškové metalurgie, a také technologie keramických povlaků zahrnující diamantové prachové částice, které výrobcům řezných nástrojů umožňovaly dosáhnout vyšší úrovně účinnosti, o které se před pouhými dvěma desetiletími před tímto obdobím nevědělo. Tato časová osa ukazuje, jak daleko jsme se dostali od prvního vynálezu v roce 1884, což vyvrcholilo stále rostoucí složitostí, která je exponenciálně rostoucí díky neustále se vyvíjejícímu výzkumu, jenž v současnosti posouvá hranice překračující veškerá původní očekávání, a to během života Alfreda Einhorna. Otevírá tak možnosti, o kterých se ani nesnilo, a tím uzavírá pozoruhodnou evoluční cestu spojující minulý a současný pokrok, která bude velmi prospěšná budoucím generacím na celém světě.